Příběh 1:  Jak jsme pro dům vybrali Climatizer Plus, foukanou a ekologicky šetrnou izolaci.

Pan Václav má rád klid a pohodu. Pracovně je velmi vytížen. V práci je od rána do večera, a tak si chce doma většinou odpočinout. Žije i aktivním životem se svojí milovanou ženou Zorkou.

Ovšem bydlení ve městě blízko pracovního místa v něm vyvolávalo neustálý pocit odpovědnosti být v práci vždy, když je potřeba. Tedy i nad rámec pracovní doby. A to se nelíbilo hlavně jeho ženě Zorce. Ta chtěla pro ně oba větší klid. Před několika lety se tedy svorně shodli na tom, že se z města odstěhují, koupí pozemek, nechají si vyprojektovat dům a postaví si jednoduchý bungalov, který budou moci bezbariérově užívat i ve svém stáří. Myšlenka - znamenitá.

Nic jim nebránilo a nic je ve městě nedrželo. Děti již odrostlé, se svými vlastními životy.

Tak jak to vše vlastně začalo se zeptáme samotného pana Vaška: „Tak opravdu jsem se se ženou k danému kroku rozhodli, ovšem i díky tomu, že jsme tehdy měli k dispozici nějaký základní finanční obnos a potřebovali jsme ho vhodně investovat. Cenné papír nebo jiné finanční investice se nám zdáli jako hrát ruletu v kasinu. …ale pozemek na pozitivně nabíjejícím místě už se nám utopií rozhodně nezdál. Naopak, dnes vím, že to bylo jedno z našich nejlepších rozhodnutí v životě,“ uvádí svůj příběh pan Václav.

S manželkou dlouho pozemek vybírali. Už tenkrát se polabské pozemky s krátkou dojezdovou vzdáleností do Prahy stávali nedostupnými. Ale na pana Vaška a paní Zorku se přece jen usmálo štěstí a jeden zasíťovaný pozemek se jim poštěstil. Polabí v centrální části české kotliny je vyhlášeno dlouhými zemědělskými lány a čistými borovými lesy. A jeden pozemek s vůní borového dřeva se stal pro Vaška a Zorku nemovitostí zaslíbenou.

Projekt rodinného domu byl již zmiňovaný bungalov, co více, oba se shodně domluvili na dřevostavbě. Lehká montovaná stavba, rychle postavená a připravená na dokončení. Perfektní.

„Jelikož jsme stavbu sami financovali, chtěli jsme se podílet jak na jejím návrhu, tak na její realizaci, zkrátka být přítomni v celém procesu od A do Z. Už samotný projekt jsme stále přehodnocovali. Žena si moc přála krbová kamna, ale kdybychom v nich v našem novém domě zatopili, asi bychom u nich museli sedět v plavkách nebo dokonce bez, no tak taková hippies krev v našich žilách rozhodně nekoluje,“ culí se pan Vašek a pokračuje zcela vážně, „na první pohled ani není vidět, že jde o dřevostavbu. Celý dům se neliší od ostatních venkovských stavení vedle nás. Dům má sedlovou střechu. Bílá omítka je vesnickou lidovou klasikou, žádné barevné harakiri. To považujeme s ženou za nevkusné. Náš dům vlastně působí, jako by tam stál odjakživa.“

„Hrubá stavba vyrostla neskutečně rychle. Když byla základní kostra postavena, přišlo na rozhodování o tepelné izolaci. Na ni naše nároky byly nadstandardně obrovské. Musela být: na přírodní bázi, dále všechny konstrukce měli být tak zvaně difúzně otevřené. Co to znamená? Jak mi bylo vysvětleno od našeho projektanta, jedná se o konstrukci, která tak nějak pro nás laicky řečeno, „dýchá“. To se mi hodně líbilo. Nepřipadali bychom si hned jak v nějakém neprodyšném vězení. Pomohlo nám navštívit předem nějaké vzorové domy, ve kterých už se nějaký ten pátek žije. Doporučení a zkušenost jiných byla pro nás naprosto zásadní. Určitě jsme chtěli mít dům, kde nás nezruinují budoucí náklady na vytápění, stěny budou v zimě teplo akumulovat, a hlavně v létě se nebudeme doma přehřívat,“ říká seriózně pan Václav. Zmiňuje také kolik prodejců izolací se u nich vystřídalo a vyjmenovávali jen samá pozitiva. Když ovšem došlo na doložení nějakých výpočtů, které by ukázali, jak se prezentovaná izolace dokáže poprat s horkým slunečným létem, většinou všichni mlčeli a snažili se odvrátit pozornost jinam. Ale pan Vašek, jak jsme jej poznali, se nedal, ptal se tak dlouho, až prodejce sklapnul kufr a zlomil nad kšeftem hůl. To by ovšem nebyl český člověk, aby si svou vysněnou cestu nenašel. A zdařilo se.

„Ani jsem to netušil a měl jsem svého dodavatele přímo tak zvaně u huby. Nenapadlo by mě, že kousek od nás v Polabí firma CIUR vyrábí foukanou celulózovou izolaci. Myslím, že pod názvem Climatizer Plus.

Víte, já lehce nastydnu, a tak si v létě nemůžu dovolit mít puštěnou klimatizaci. Climatizer Plus? (haha) Smál jsem se. Ale smích mě brzy přešel. Nechal jsem se pozvat do dvou realizovaných domů a doslova jsem se do toho materiálu zamiloval. Akumuluje. Brání přehřívání a dodávka je i s prací na klíč a čím mě totálně odrovnali byla délka záruky. 20 let.

Technik ochotně dojel na stavbu, cenová nabídka byla hned do druhého dne. Tak jsme si plácli. Chlapy přijeli, pár dní (a to doslova) foukali tepelnou izolaci a bylo hotovo.

Manželka si hned libovala. V zimě jsme se nastěhovali a dělala si legraci, že snad v tom domě omládla, neboť ty naše chlupaté důchodcovské papuče může vyhodit.“

A jak se panu Václavovi žije po pár letech? Tak hlavně ho nezaskočila vlna energetického zdražování, a neocitl se díky tomu v energetické pasti dodavatelů. Jak sám dodává, „nebyli jsme zvyklý vůbec mít faktury s tak nízkou částkou za elektriku.“ S úlevou dodává pan Václav a s červenými líci pokračuje, „s ženou se máme pořád rádi, stavba nás nerozhodila, naopak stmelila a děti sem za námi jezdí velmi často. Vůbec se necítíme na vesnici odstrčeni. Naopak brali jsme a bereme svůj domov a jeho budování jako stavbu našeho pevného pilíře pro důchodové zabezpečení.  Je v tom i kvalitní způsob zateplování. A to mi dává smysl.“

Příběh 2: Jak zateplit podkroví, když jsme zdědili dům s plesnivými izolacemi.

Roman je Pražák jako poleno a je na to náležitě hrdý. Pražská sídliště jižního města jsou mu od malička blízká, a tak není divu, že jedno „apartmá“ 3+1 obývá s celou svojí rodinou.

Děti rostou jako z vody a jelikož pan Roman má doma páreček rozverných, neposedných a samo sebou velmi šikovných dětí, stala se celé rodině bytová jednotka najednou velmi těsná.

Vyprávění začíná pan Roman takto: „Kdyby bylo na mně, žádný domeček bychom si nepořizovali. Ale starý mládenec ze mne naštěstí není, a tak je jasné, že moje rozpaky a prvotní nejistota o novém bydlení byly zahnány po společné poradě s rodinou“, směje se pan Roman a ve vyprávění pokračuje.

„Naše tetička měla malý domek na východním okraji Prahy 9. Jako vdova se o něj moc nestarala a už na to vlastně ve vyšším věku neměla sil. Více ji zajímala zahrádka než vlastní bydlení uvnitř. Tam vše fungovalo jen a jen v rámci nutnosti. Než ji strejda navždy odešel, stihl aspoň baráček zateplit na půdě vatou, stěny heraklitem a fasádu pěti centimetry bílého polystyrenu. No, už je to dávno!“ vzpomíná pan Roman.

„Minulý rok se bohužel stal osudným i naší tetě a jelikož moji rodiče byli jediní žijící příbuzní, domek zdědili. Brácha žije na druhém konci republiky, bydlení v pražském domku tedy zavrhnul. A já? Přiznám se, že ani já jsem zpočátku vůbec nepřemýšlel o nějakém bydlení na okraji Prahy, sídliště mi plně vyhovovalo. Ale současné astronomické ceny nemovitostí, ruku v ruce s pandemickými opatřeními, mi životně udělali lecjaké změny v myšlenkách o bydlení. Hlavou se mi začali honit doslova kacířské myšlenky na rekonstrukci domečku na předměstí.“

„Jak jsem již říkal, rodinná rada rozhodla, a tím pádem je dům náš. Tak dům je trochu přemrštěné slovo, ale po rekonstrukci se určitě jeho punc vylepší.“

„Dům to nebyl velký. Původní vytápění stálo na akumulačních kamnech. Tetě to stačilo, stejně topila jen v jedné místnosti. Vždycky říkala, že v kuchyni topit nemusí, že i tak je jí u plotny vedro. Dole na sklonku života užívala jen kuchyň s obývákem. Nahoře byly dva malé podkrovní pokojíky, kam se léta nechodilo a ani si nepamatuju, že by je kdy, kdo užíval. Na chodbě a v koupelně teplo vyráběly ještě dva malé elektrické přímotopy. Podkroví také. Myslí, že ani nefungovali. Přímotopy i akumulačky jsou nákladná a drahá záležitost. Konec konců rekonstrukcí se vše změní.

Začali jsme projektem. V přízemí zůstane obývák s kuchyní, přibyde malá pracovna a na vršku vzniknou dva menší pokojíky pro dceru a syna, a naše ložnice. Zdálo se mi to jasné a nad projektem jsem moc nepřemýšlel. Zachovat střechu, štíty mi přišlo nízkonákladové. Ale ouha, projektant se snažil, seč mohl, avšak vše se do takového malého prostoru přece jen nevešlo. Rozhodli jsme se sedlovou střechu rozšířit a zvednout, tedy žádné podkroví. A okna aspoň tak velká, jako jsme měli v paneláku. Bude aspoň dost světla a odpadnou problémy s podkrovním.“

Tak pan Roman zadal pokyny k novému stavebnímu projektu, který se opravdu nakonec octnul na místně příslušném stavebním úřadě.

„Vyklízení začalo ještě, než jsme stavební povolení dostali. A protože každá koruna je nám dobrá začali jsme svépomocí. Vynést nábytek a ostatní staré harampádí bylo ještě hračkou oproti tomu, co nás čekalo v podkroví. Půda byla plná izolace pokryté plísní. Plíseň byla i na trámech a krokvích. Byla to makačka a doslova šlo o zdraví…“

„Ještě, že jsme šli do úplné rekonstrukce domu a do shození celé střechy. Tohle bych nad hlavou mít nechtěl“ s hrůzou v očích se rozlítil pan Roman. „Projekt byl odsouhlasen, a tak jsme spustili všemi očekávanou rekonstrukci. Nový krov, krytina, spěchali jsme, aby se zakrytí stihlo během podzimu. Sehnal jsem i starý 4,5 kW elektrokotel, aby nám i pánům ze stavební firmy nebylo zima. To jsem si ale dal!“ kroutí nad sebou hlavou pan Roman. „Ten kotel jel furt, topil a topil a nic nevytopil.“

„Řekl jsem sám sobě: „Hochu, tak takhle ne“, a zahájil urychleně zateplovací práce. Jakáž pomoc, nic nebudu vybírat, mrknu do projektu a bude rozhodnuto. Tak to jsem si taky naběhl. Projektant, v domnění, že výběr nechá na mně, popsal zateplení pod střechou jako „tepelná izolace o tloušťce 34 cm“. Tak mu volám a on „dejte tam vatu“. Jenže tím se mi v plné škále barev vybavilo, jak jsme ji plesnivou tahali z původního podkroví.“

„Musím se poptat někde jinde. Vzpomněl jsem si, že kousek od nás v Brandýse nad Labem, je jeden výrobce izolací. Našel jsem si kontakt na portále realizačních firem v dotačním programu Zelená úsporám a zavolal jsem do firmy CIUR. Pak už vše šlo ráz na ráz. Technik neměl problém se přijet podívat hned. Bavili jsme se o celé škále CIUR i cizích produktů. Nakonec výběr padl na foukanou izolaci Climatizer Plus. Dokonce k radosti mé ženy, která miluje bio výrobky, třídí každý kousek domácího odpadu, je námi vybraná izolace první ekologicky šetrnou v České republice. To jsme ocenili. Foukání proběhlo bez větších potíží, či problémů. Chlapy přijeli, nafoukali a za jedno odpoledne bylo hotovo. Tak to jsem valil oči. Ric, pic, bum a bylo to.“

„Mezitím jsem pořídil i nové tepelné čerpadlo o výkonu 9 kW. A spotřeba? Stále klesá, stále klesá…“ Kdybych mohl, sehnal bych dnes čerpadlo o nižším výkonu!“ dušuje se pan Roman. Proč?

„Zateplení a odvětrání kombinuji nejen s tepelným čerpadlem ale také s podlahovým vytápěním a rekuperací. Žijeme ve 20. letech 21. století, a tak je pro mne systém podlahovka, tepelné čerpadlo a rekuperace tím nej, co se dá pořídit pro zdravé vnitřní prostředí života mé rodiny. Jó, a ještě to zateplení, bez zdravé foukané izolace bych to teplo pouštěl pánubohu do oken. Díky Climatizeru Plus vyrábím maximum tepla, za minimum peněz, a ještě se teplo drží doma. No není to paráda?! Je. Tak neváhejte. Nejlevnější teplo, je uspořené teplo. Doporučuje Váš pan Roman.“

Příběh 3: Jak zateplit chalupu, když zatápíme každý týden a chceme i tak ušetřit za energie.

Paní Alena má své kořeny v jižních Čechách, ráda se sem s celou rodinou vrací již několik let na generacemi opečovávanou, půvabnou, historickou chalupu s bytelnými kamennými klenbami. Kamenné klenby jsou studené a chladné, a tak se s manželem rozhodli, že tomu učiní rázný konec.

Jak sama říká: „Máme již několik desítek let s manželem a dcerou kamennou chalupu v krásné krajině jihočeského Písecka. Chalupa není velká, ale roky přibývají a s nimi i práce na chalupě. Je pro nás čím dál tím více náročnější o vše pečovat a zároveň si užívat zaslouženého klidu. Stropy chalupy jsou staré, kamenné, klenuté. Přímo nad nimi půda, kde si naše dcera jako malá ráda hrávala, vyhledávala tajemná zákoutí a často jsme ji tam s manželem nemohli vůbec najít.“ Začíná svůj příběh vyprávět paní Alena a pokračuje:

„Půda domu je fortelná, pochozí, dřevěná. A těch věcí, co se na ni vždy vešlo a léty se nakupilo. Časem se z toho však stal ráj pro odkládání tak zvaných „nezbytných“, tedy nepotřebných věcí. Ideální prostor pro kuny a myši v naší nepřítomnosti. Jeden čas jsem měla pocit, že si naší chalupy užívají více než my.

Obytné prostory vytápíme klasickými radiátory, které jsou napojeny na plynový kotel. Ano, chalupa je v zástavbě, takže se nám před několika lety povedlo se napojit na místní plynovod. Těšilo nás tehdy, že jsme se tím posunuli na zdroj energie, který se nám v budoucnu vyplatí a jeho spotřeba nebude pro nás finančně náročná. Ale ouha, před časem se tento zdroj ukázal jako nedostačující a vzhledem k vysokým cenám za energie i finančně nákladný. Kotel nestačí naši spotřebu pokrýt, a tak jsme nuceni některé místnosti dotápět původními kamny, konkrétně na dřevo. Samozřejmě zatopit si dřevem je velmi příjemné, a pro mne i voňavé. Celá chalupa se pak pro mne příjemně proteplí. A já si mohu sednou di svého oblíbeného křesla a oddávat se čtení knih.

Ach… s manželem už nejsme nejmladší, a tak se pro nás stává příprava dřeva náročná. Sehnat kulatinu, nechat ji dovést a složit před chalupou, rozřezat na špalky, poskládat do kůlny a na zápraží, polínka nasekat naštípat, třísky naštípat, …zkrátka je toho moc a nějak už dvakrát do toho nechce. Jsme z domova z pražského bytu zvyklý otočit kohoutkem a mít teplo, kdy se nám zamane. Vždy když v neděli z chalupy odjíždíme, je mi líto, že draze vyrobené teplo zde necháváme a nečeká tam na nás do příštího víkendu. To jsme také časem změnili a nechávali jsme kotel, pro vyšší komfort našich pravidelných víkendových návštěv, sepnutý. Každý týden, jen co jsme v pátek večer dorazili, jsme se těšili na teplo naakumulované v kamenných zdech. Manžel ale pravidelně kontroluje naši spotřebu, a ta už je kamenem úrazu. Vždy do dvou dnů od našeho nedělního odjezdu se kotel spínal a vytápěl, i když tam nejsme. To cítí každý z vás, že se to na naší peněžence muselo citelně odrazit.

Chalupu milujeme, místo je pro nás oázou klidu a pohody, takže přišlo na pořad dne rozhodnutí o nějaké té finanční i energetické úlevě a následném šetření. Volba byla jasná. Zateplení. Ideální čas, co s nepotřebnými krámy na půdě. Vyklidit, vyčistit a zateplit.

Zateplení půdy se nám zdálo ideální, a i technik od společnosti CIUR nám toto rázné odhodlání potvrdil. Rozhodnout se mezi celou škálou izolačních materiálů je pro laika oříšek. Řešili jsme vatu, nějakou minerální izolaci, stříkanou chemickou pěnu… nakonec jsme se rozhodli, také kvůli nezvané nájemnici kuně, pro Climatizer Plus, foukanou izolaci na bázi celulózy. Jde o přírodní materiál, který má nadstandardní tepelnou setrvačnost a vysokou akumulační schopnost, a o tu nám šlo především. Krásně jsme tím doplnily naše kamenné zdi a klenby.

Jak se nám báječně žije po zateplení? Rána se studenými zdmi, které na mě vždy dýchly, jsou ta tam. Chladné zdi, kde ruce na omak zábly také. Nevěřila jsem, ale jakmile zateplení bylo hotovo, jsou naše příjezdy na chalupu pro mne mnohem veselejší a více se těším. Zdi jsou nyní na omak teplé. Ráno se příjemněji vstává, neběžím už tak rychle uvařit horký čaj, abychom se zahřáli. A k manželově radosti kotel celý týden do našeho příjezdu nemusí sepnout, to znamená, že se teplo akumuluje nejen v kamenných zdech, ale také v nově zatepleném stropě pod naší půdou. Věřte nebo ne, jakmile se zateplení Climatizerem Plus odráží na platbách za energie, hned je s tím chlapem veseleji.

Jen sousedi se na nás teď více mračí. Proč? Stěžují si, že už chytili tři potvůrky kuny, které běžely od nás. Tajemství, proč tomu tak je, jsem jim neprozradila. Ale až budou chtít zateplovat, poradím jim. Vždyť my už zatepleno máme. Čím? Climatizerem Plus od firmy CIUR“ 

- PR -